Jak si v životě stojíme

Jak si v životě stojíme?

Bereme to jako samozřejmost, ale to, že jsme schopni vzpřímeného stoje a chůze je vlastně takový malý architektonický zázrak.

Naše páteř v sobě spojuje mnohé protikladné požadavky. Jak je možné, že je pevná a schopná dokonalé opory a zároveň tak pružná?

Máme velmi malou opěrnou základnu, naše těžiště je poměrně vysoko a náš mozek je nejtěžší v porovnání s jinými savci v poměru ke své hmotnosti. Přesto jsme schopni se efektivně pohybovat.

Stav beztíže a setkání s gravitací

Přenesme se na chvíli do prenatálního období. Bezpečné prostředí dělohy, kde se vznášíme v plodové vodě, je po našem narození vystřídáno tvrdou realitou působení gravitační síly. Jaké to asi je dostat se z beztížného stavu do gravitačního pole? Astronauti by o tom jistě mohli vyprávět.

Na rozdíl od jiných savců se rodíme bezbranní, téměř neschopní pohybu. Například u čerstvě narozeného hříběte závisí jeho přežití na tom, jestli se během krátké chvíle postaví na vlastní nohy, aby se mohlo napít.

Lidem trvá mnohem déle, než se postaví na vlastní nohy. Postupně se učíme spoustu dovedností, které nás dovedou ke vzpřímenému stoji. Procházíme postupným vývojem od prvního přetočení na bříško přes lezení až po chůzi. Zažijeme mnoho pádů a neúspěchů. Naším neúprosným a všudypřítomným učitelem je právě gravitace.

Páteř je mnohem více, než jen soubor kostí

Naše páteř je zkonstruovaná tak, aby byla stabilní sama o sobě. To znamená, že pokud bychom odstranili všechny svaly, které se na páteř upínají, nezhroutila by se. Vzpřímený stoj tedy není jen otázka svalového úsilí, ač to mnohdy cítíme jinak. Systém kostí, vazů a chrupavek má totiž svoji vnitřní rovnováhu.

Proč nás bolí záda?

Během života je držení těla ovlivněno mnoha okolnostmi. Prostředí, ve kterém jsme vyrostli, zážitky, které jsme prožili, vztahy, úrazy, nemoci. V našem těle se ukrývá celá naše historie a to vše má vliv na jeho držení a ve větší či menší míře nás odchyluje od ideálního fungování opory naší kostry.

Dojde-li kdekoliv k tahu svalů z nějakého důvodu jedním směrem, musí zákonitě pracovat jiné svaly, abychom zůstali vzpřímení. Je to neúprosný boj s gravitací, který si běžně neuvědomujeme.

Nic není ztraceno

Náš nervový systém je schopen se neustále vyvíjet a učit bez ohledu na věk. Jako malé děti jsme se učili každý den. Hledali jsme nové způsoby, přijímali nové výzvy a radovali se z nových dovedností, ale také jsme se nebáli chybovat. Jako dospělí jsme ustrnuli v určitém fungování, které považujeme za normu. Už nezkoušíme nové možnosti pohybu, neučíme se lépe zacházet s vlastním tělem. Odchylujeme se od vnitřní rovnováhy, kterou nám poskytuje naše kostra.

Jaké by bylo znovu zkoušet nové možnosti pohybu, ponořit se do hlubokého kontaktu s vlastním tělem, dovolit si dělat chyby, s radostí se z nich poučit a s nadšením malého dítěte zkoumat nové možnosti? 

Ve své terapii vytvářím právě takový prostor, kde je všechno toto možné. Bez posuzování, v klidu a bezpečí, bez tlaku na výsledek. Protože ten proces  zkoumání  je to, co nás obohacuje a dává nám zkušenosti, které pak v životě můžeme využít.