Mami, já mám strach!

Mami, já mám strach!

“Mami, já mám strach, bojím se krve!” Přiběhla za mnou moje čtyř a půl letá dcerka. Zažila ten den velmi stresující událost, kdy byla přítomna úrazu člena rodiny, který vypadal ošklivě.

“A je ten tvůj strach někde v tělíčku? Má nějakou barvu?”, zeptala jsem se.

“Má červenou barvu a jde ze srdíčka do hlavy. Sem!”  Ukázala na záhlaví.

Strach jsme chvilku zkoumaly a pak dcerka přešla jakoby nic k jinému tématu.

Po chvíli přiběhla a volá: “Mami, ten strach už je žlutý a je všude v tělíčku!” Jakoby to jen potřebovala sdělit a šla si hrát. 

Ještě několikrát jsme se k tématu vrátily, ale už nikdy to nebylo s takovou naléhavostí.

Nikdy mě nepřestane udivovat, s jakou lehkostí jsou děti ochotny nahlížet do svého těla a komunikovat s ním. To jak popisují některé vjemy je fascinující. A přitom stačí jim věnovat pozornost a jen se jednoduše zeptat a podpořit je tak ve zpracování náročných událostí.

Každý máme v sobě dítě, kterým jsme byli. Je tam ukryta hravost a obrovská fantazie, propojení s tělem, radost i prožitek přítomného okamžiku. Někdy je to vše ale překryto mnoha vrstvami prožitých událostí, kdy jsme nebyli viděni a vyslyšeni a nemohly tak události adekvátně zpracovat. Někdy mohly být naše prožitky bagatelizovány a byl nám tak vytvořen rozpor mezi tím, co cítím a co je “reálná” situace. Přitom naše realita je právě to, co prožíváme uvnitř. 

Naše  “vnitřní dítě” se všemi nezpracovanými událostmi je zapsáno v našem autonomním nervovém systému. Během života se může stát, že vlivem různých událostí se později v dospělosti “zasekneme” ve stresové odezvě a ta se pak stává naším výchozím nastavením.

Můžeme pak  prožívat různé symptomy jako je úzkost, panické ataky, pocity odpojení, nemožnosti plné přítomnosti nebo také různé fyzické symptomy jako jsou například bolesti hlavy či bolesti zad.

Dobrá zpráva je, že ať už zůstaneme uvězněni v jakémkoliv stavu, je možné s ním pracovat a postupně náš nervový systém znovu zregulovat. Cesta vede přes znovupropojení se s vlastním tělem a vnitřním prožíváním. Postupně pak znovu můžeme začít prožívat v našem těle pocit bezpečí a náš  každodenní život v lehkosti a radosti a lépe zvládat stresové situace, které jsou jeho nedílnou součástí.